Leden 2011

Krásná pleť? Jak toho docílit?

29. ledna 2011 v 13:55 | SY (Save Yourslef) |  Cviky, tipy a triky
save-yourself.blog.cz
Článek jsem psala sama, tak prosím nekopírovat

Krásná pleť...

Kdo by ji nechtěl, viďte? Abychom ale docíli krásného a zdravého vzhledu naší pleti, musíme si to nějak zasloužit a to správnou péčí. Existuje spousta článků o tom, jak se o pleť správně starat. Stačí si jen vybrat, podle kterého se budeme řídit. Ale všechny stojí na stejném základě. Zdraví naši pleti se odvíjí na tom, jak se k ní chováme. Než to dále rozvedu, podělím se s vámi o mé triky, které pomáhají mou pleť udržet ve zdraví.

Jen bych ještě upozornila. Každý máme jiný typ pleti, takže nezaručuji, že to, co pomáhá mně, bude pomáhat i vám.

A co mi teda pomáhá?

Základem je pleť čistit a poskytovat dostatek vody, aby pokožka nebyla dehydradovaná. To pak způsobuje nadměrné tvoření mazu, který se nám dostane do pórů a podívejme se, pupínek nebo nepříjemná vyrážka jsou na světě. Proto bychom měli pít aspoň 2 litry denně (minimálně). Já osobně tak ty 2 litry za den vypiju. Nebo když se mi udělá třeba pupínek na čele, vypiju sklenici čisté vody a pupínek se stáhne.

Můj den začíná tím, že vstanu (nečekané, co?:D). Poté si hned obličej opláchnu čistou vodou a jemně ho osuším ručníkem. Pak není špatné si pleť očistit tampónem a pleťovou vodou. Nakonec si pleť namažu denním krémem (je jedno jaký, záleží podle typu pleti, já mám pleť smíšenou, proto používám zmatňující denní krém od Oriflame Optimals Matte Touch Day Gel-Cream). Po nanesení krému, bychom měli dát pleti čas, aby mohla krém vsáknout, proto se můžeme třeba nasnídat. Pak si namaluju oči, make-up používám výjmečně, spíše nechávám pokožku dýchat. Nakonec pleť lehce přejedu pudrem. No a přes den obličej občas opláchnu čistou vodou a taky, jak už jsem zmiňovala, hodně piju.
save-yourself.blog.cz


Když se chystáme uložit ke spánku, musíme se odlíčit. Nikdy by se nemělo chodit spát s neodlíčenou tváří. To je snad to největší zlo. Pokožka nemůže totiž dýchat pod vrstvou make-upu, ale taky pod nahromaděnýma nečistotami, které přes den pleť pochytala. Večer postupuji skoro stejně jako ráno. Nejdřív se odlíčím, opláchnu obličej vodou, ošetřím tampónem, nanesu noční krém a když se mi přes den udělal nějaký pupínek, nanesu na něj tenkou vrstvu Zázračného kelímku (taky od Oriflame, nikdy mě nezklamal), nejradši mám vanilkový. Taky si ho dávám na nos, protože ho mám nehorázně suchý, sice to podporuje tvorbu černých teček, ale pořád lepší, než chodit s oloupaným nosem.

Jednou za týden si udělám pleťovou masku. Je jedno jakou, opět záleží na typu pleti. Já si dělám masku přírodní. Smíchám bílek s medem a na 10 min. směs nanesu na obličej. Pleť je pak úžasně hebká a taky zmizí černé tečky (ikdyž ne napořád).

Taky naše životospráva se odvíjí na zdraví naší pleti. V našem jídelníčku by určitě nemělo chybět ovoce (které se jí spíše dopoledne) a zelenina. No a občas se hýbat taky není na škodu ;).

Tak třeba vám to něco dalo a třeba jste se dozvěděli něco nového.
Jen než půjdu pryč, zajímalo by mě, jaký máte názor na to, když si kluk dává make-up nebo korektor? Je to dobře (v podstatě o sebe pečuje) nebo je to divné?
Pište, ráda si přečtu vaše názory ;).

Proč přisypávat do rány sůl...

28. ledna 2011 v 18:49 | SY (Save Yourslef) |  What the fuck?
save-yourself.blog.cz

Když tak zauvažuji. Věčně se probírám v minulosti. Která už stejně nejde změnit. V budoucnosti se těším jen na praxi (práce ve školce s dětmi) a na to až úspěšně zkončím vysokou školu. Přítomnost vůbec nevnímám. Každičký den pracuju automaticky jako robot. Začátek týdne postřěhnu v pátek, který společně s víkendem uteče jako voda. A dalších pět dní přežívám myšlenkou na... ani nevím na co. Má osoba pobývá v jiné dimenzi. V dokonalém světě, kde je vše podle mých představ. Introvert? Já? Kdepak. Na venek se jevíme vždycky jinak, než jací ve skutečnosti jsme. Každý člověk má dvě tváře a v mnoha případech ta druhá není ostatním známá. Proto mě ostatní vnímají jako cholerika (který je směsicí emočně labilního člověka a extroverta) nebo také jako sangvinika.

Kdo by řekl do věčně usměvavého člověk, že celé noci propláče a že je uvnitř stabilní asi jako domeček z karet, co?

Konečně dojdeme k podstatě tohoto článku, který si stejně nikdo nepřečte a když už, tak nad ním jen mávne rukou a řekne si:,,Další rádoby duchaplný článek.'' Ale že by mě to štvalo...

Takže proč se trápit kvůli nekonečným problémům, které podle nás stejně nemají řešení. Když tedy nemají, proč se jimi zabývat? Je to logické, ne? A když už tedy mají nějaké řešitelné východisko, co proto něco udělat? Na první pohled se to může zdát nereálné nebo nám jen prostě chybí odvaha. Ale když už dojdeme k očekávanému výsledku, ten pocit, který pak bude pobývat v našem těle, je úžasný. A pokud naopak dojde k dalšímu neúspěchu, je to jen výzva a popohnání k tomu, abychom se nevzdávali. Jednoduše: Don't worry, be happy!

Today is Friday. V pátky chodím vždy ven... za kamarády. A já zůstala doma. Jsem totálně vyčerpaná. Potřebuji nabrat sílu a energii. Zregenerovat svou jak fyzickou tak psychickou stránku. Ale když ono je o víkendu tolik učení :(. Když už jsem u té školy... má práce nebyla kvapná a málo platná, na vysvědčení budu odměněna dvěma dvojkami a to z matiky a těláku (no jo, já vím, ostuda, ale na pajdáku je tělák celkem težký a já jsem navíc antitalent na sport, jo, a nejsou to výmluvy :D), takže jsem spokojená. Teď si dám pěkně horkou vanu s krásně voňavou a nadýchanou pěnou a pustím se nějaký film... obnovování začíná. Mějte se ;)

Kdo nehraje, nevyhraje!


Život není, co chceš, ale co vydržíš.

15. ledna 2011 v 23:41 | SY (Save Yourslef) |  What the fuck?
,, Já, ač mám spánek bezesný, mně včera sen se zdál...'' zní ponůrým a opuštěným autobusovým nádražím. Zpěv doprovází smích. Mineme poslední zastávku. Stojíme na přechodě. Taxikář nás s úsměvem pustí. Naoplátku se na něho laškovně usměju a koketně zamávám. Dále už mu nevěnuji pozornost.
,, Řekl: Lásko má, já stů...!'' nedozpíváme větu, neboť dostaneme další záchvat smíchu. Oči se mi zastaví na tyčce. Vykopnu nohu, abych si ji mohle podepřít o tyčku. Nešikovně se bouchnu do kotníku. I přes bolest se směju. Chlad mi přejel po zádech. Kolem samá temná zákoutí. Nebe černé jako inkoust. Ani jedna hvězda.
,, Koleje!'' vykřiknu a už k nim bežím, abych po nich mohla chodit a trénovat tak svou rovnováhu. Kamarádka mě ochotně následuje. Moc nám to nejde. Několikrát nám noha sklouzne a následuje pád. Ale i tak to nevzdáváme.
,, Kam jdete slečny, tímto tempen se nikam nedostanete,'' ozve se příjemný hlas od neznámého muže oblečen ve sportovní bundě a ve směšné čepici. Drží kytici. Možná že růží.
,, Co? Proč?'' hodím na něj otazník.
,, Jdete na Ohradu, ne?'' bleskově odpoví otázkou.
,, Ale ne, my jdeme přece do Valmezu,'' zapojí se kamarádka do konverzace.
,, To je na druhou stranu, ty tele!'' vyprsknu.
,, Tak do Lidče, no,'' zazubí se.
,, Já si ještě pamatuju, jak po těchto kolejích jezdil vlak,'' připomene se neznámý pán.
,, Tak to já teda ne,'' rozřechtám se.
,, Naposled tak v 94, to si musíte pamatovat.''
,, To jsem se zrovna narodila, ale to víte, že si to pamatuju,'' hloupě poznamenám.
,, Vy jste se narodila v 94 roce? To ale vůbec nevypadáte, to vám je 16?'' otáže se.
,, Ano, 16,'' potvrdím jeho domněnku.
,, Moje sestra zítra slaví 40 a to jsem si myslel, že je mladá,'' pousměje se sám pro sebe,'' právě k ní jdu, nesu ji kytku.''
,, A vám je kolik?'' zeptá se kámoška.
,,Nedávno mi bylo 49.''
,,Vypadáte teda mladší,'' zareaguju. Možná to dělala ta tma. Nebylo na něj moc vidět. Šla jsem pomaličku po kolejích... po zpátku. A přitom mluvila s tím pánem.
Kamarádce zvoní telefon. Vezme ho. Její rozhovor s druhým člověkem na telefonu nevnímám. Soustředím se vyloženě na toho neznámého tajemného.
,, Moje sestra se za mě modlila. Víte, já jsem dost pil. Modlila se, abych přestal. Teď můžu o sobě říct, že jsem bývalý alkoholik.''
,, Zlatá sestra,'' zamyšleně odpovím.
,, Když byla malá, všechno jsem ji učil. Číst. A taky jsem ji pomáhal s úkoly.''
Kamarádka položila telefon.
,, Už musím jít. Za sestrou. Tak vám přeji šťastnou cestu, ať dobře dojdete,'' popřeje nám.
,, Pozdravujte ji,'' zdvořile mu odpovím.
,, Tak nashledanou,'' loučí se a pomalu odchází... s úsměvem na tváři.
,, Naschle,'' dvojhlasně se s kamarádkou s ním také rozloučíme. Přistihnu se, že se také usmívám. On kráčí pryč po mokré cestě. Kroky se postupně vzdalují, až je není vůbec slyšet. Jen postava jde ještě stále vidět pod pouličními lampami. Opět mi po zádech přejede chlad. Zamyšleně jdu dál po kolejích, které končí někde ve tmě. Krok po kroku. Jeden neohrabanější než ten druhý. Klopýtání vedle klopýtání. Kamarádka mě bez zbytečných slov následuje...

Člověk vlastně nic nechce. Jen jednu maličkost. Chce být šťastný.