Život není, co chceš, ale co vydržíš.

15. ledna 2011 v 23:41 | SY (Save Yourslef) |  What the fuck?
,, Já, ač mám spánek bezesný, mně včera sen se zdál...'' zní ponůrým a opuštěným autobusovým nádražím. Zpěv doprovází smích. Mineme poslední zastávku. Stojíme na přechodě. Taxikář nás s úsměvem pustí. Naoplátku se na něho laškovně usměju a koketně zamávám. Dále už mu nevěnuji pozornost.
,, Řekl: Lásko má, já stů...!'' nedozpíváme větu, neboť dostaneme další záchvat smíchu. Oči se mi zastaví na tyčce. Vykopnu nohu, abych si ji mohle podepřít o tyčku. Nešikovně se bouchnu do kotníku. I přes bolest se směju. Chlad mi přejel po zádech. Kolem samá temná zákoutí. Nebe černé jako inkoust. Ani jedna hvězda.
,, Koleje!'' vykřiknu a už k nim bežím, abych po nich mohla chodit a trénovat tak svou rovnováhu. Kamarádka mě ochotně následuje. Moc nám to nejde. Několikrát nám noha sklouzne a následuje pád. Ale i tak to nevzdáváme.
,, Kam jdete slečny, tímto tempen se nikam nedostanete,'' ozve se příjemný hlas od neznámého muže oblečen ve sportovní bundě a ve směšné čepici. Drží kytici. Možná že růží.
,, Co? Proč?'' hodím na něj otazník.
,, Jdete na Ohradu, ne?'' bleskově odpoví otázkou.
,, Ale ne, my jdeme přece do Valmezu,'' zapojí se kamarádka do konverzace.
,, To je na druhou stranu, ty tele!'' vyprsknu.
,, Tak do Lidče, no,'' zazubí se.
,, Já si ještě pamatuju, jak po těchto kolejích jezdil vlak,'' připomene se neznámý pán.
,, Tak to já teda ne,'' rozřechtám se.
,, Naposled tak v 94, to si musíte pamatovat.''
,, To jsem se zrovna narodila, ale to víte, že si to pamatuju,'' hloupě poznamenám.
,, Vy jste se narodila v 94 roce? To ale vůbec nevypadáte, to vám je 16?'' otáže se.
,, Ano, 16,'' potvrdím jeho domněnku.
,, Moje sestra zítra slaví 40 a to jsem si myslel, že je mladá,'' pousměje se sám pro sebe,'' právě k ní jdu, nesu ji kytku.''
,, A vám je kolik?'' zeptá se kámoška.
,,Nedávno mi bylo 49.''
,,Vypadáte teda mladší,'' zareaguju. Možná to dělala ta tma. Nebylo na něj moc vidět. Šla jsem pomaličku po kolejích... po zpátku. A přitom mluvila s tím pánem.
Kamarádce zvoní telefon. Vezme ho. Její rozhovor s druhým člověkem na telefonu nevnímám. Soustředím se vyloženě na toho neznámého tajemného.
,, Moje sestra se za mě modlila. Víte, já jsem dost pil. Modlila se, abych přestal. Teď můžu o sobě říct, že jsem bývalý alkoholik.''
,, Zlatá sestra,'' zamyšleně odpovím.
,, Když byla malá, všechno jsem ji učil. Číst. A taky jsem ji pomáhal s úkoly.''
Kamarádka položila telefon.
,, Už musím jít. Za sestrou. Tak vám přeji šťastnou cestu, ať dobře dojdete,'' popřeje nám.
,, Pozdravujte ji,'' zdvořile mu odpovím.
,, Tak nashledanou,'' loučí se a pomalu odchází... s úsměvem na tváři.
,, Naschle,'' dvojhlasně se s kamarádkou s ním také rozloučíme. Přistihnu se, že se také usmívám. On kráčí pryč po mokré cestě. Kroky se postupně vzdalují, až je není vůbec slyšet. Jen postava jde ještě stále vidět pod pouličními lampami. Opět mi po zádech přejede chlad. Zamyšleně jdu dál po kolejích, které končí někde ve tmě. Krok po kroku. Jeden neohrabanější než ten druhý. Klopýtání vedle klopýtání. Kamarádka mě bez zbytečných slov následuje...

Člověk vlastně nic nechce. Jen jednu maličkost. Chce být šťastný.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama